Kriz, Zdenek. Severoatlanticka aliance a reseni ozbrojenych konfliktu. Komparace angazma v Kosovu a Libyi.

KRIZ, Zdenek. Severoatlanticka aliance a reseni ozbrojenych konfliktu. Komparace angazma v Kosovu a Libyi. Brno: Masarykova univerzita, Mezinarodni politologicky ustav, 2012. Edicni rada Monografie, sv. 50. ISBN 978-80-210-6145-3.

Recenzovana publikace od autora doc. Zdenka Krize z Katedry mezinarodnich vztahu a evropskych studii Fakulty socialnich studii Masarykovy univerzity je vystupem z grantoveho projektu venovaneho ozbrojenym konfliktum po skonceni studene valky. Navazuje na autorovy jiz casopisecky ci knizne publikovane prace venovane Severoatlanticke alianci (za pripomenuti stoji napriklad kniha "Adaptace Severoatlanticke aliance na nove mezinarodni bezpecnostni prostredi"). Svym zamerenim a hlavne pojetim je vsak nejnovejsi Krizova komparativni studie originalnim, v pozitivnim slova smyslu provokativnim prispevkem do odborne debaty (nejen) o problematice legality a legitimity uziti sily pri reseni ozbrojenych konfliktu mezinarodnimi organizacemi.

Zakladnim zamerem a zaroven vychodiskem prace je aplikace a castecna verifikace tzv. teorie demokratickeho miru, jejimz jadrem a zakladni premisou je tvrzeni, ze "konsolidovane demokracie mezi sebou nevalci. " Zdenek Kriz uvedenou teorii blize rozebira, soustreduje se vsak i na jeji dalsi aspekty, kauzalni mechanismy a predevsim jeji tzv. mekky obal. Hleda mj. odpovedi na otazky, za jakych okolnosti vstupuji demokraticke staty (v tomto pripade soustredene v NATO) ze sve vlastni iniciativy do ozbrojeneho konfliktu, a nekdy dokonce jednaji zpusobem, ktery muze byt vniman jako rozporuplny z hlediska mezinarodniho prava a ktery narusuje mezinarodni rezim regulace uziti ozbrojeneho nasili. Rovnez dulezitou oblasti, na niz autor uprel svoji pozornost, bylo overeni ci vyvraceni hypotezy, ze NATO jakozto bezpecnostni spolecenstvi demokratickych statu pri iniciativnim uziti vojenske sily za ucelem reseni ozbrojenych konfliktu ve svete usiluje o transfer liberalne-demokratickych hodnot a o export demokratickeho politickeho radu.

Za pripady, na nichz se Zdenek Kriz pokusil o overeni stanovenych hypotez, zvolil kampane Severoatlanticke aliance v Kosovu (1999) a Libyi (2011). Tento vyber autor pomerne obsahle a presvedcive zduvodnuje tak, ze jde o vojenske operace, pri nichz se NATO dostalo na hranu, nebo i za ni, konani pripustneho z hlediska mezinarodniho prava. Svoji volbu doklada i komparativni analyzou ostatnich vyznamnejsich pripadu vojenskeho pusobeni Aliance (v Bosne a Hercegovine, Afghanistanu a Makedonii).

Predevsim operaci Allied Force v Kosovu povazuje autor za "nejvetsi vyzvu pro mekky obal teorie demokratickeho miru," nebot tato operace byla zahajena bez mandatu Rady bezpecnosti OSN, resp. NATO nedisponovalo zmocnenim prosadit rezoluce RB vojenskou silou. Krizuv postoj, ktery je v rozporu s oficialnim hodnocenim akce a zrejme i vetsinovym nazorem odborne verejnosti, vychazi ze striktniho vykladu Charty OSN, opira se rovnez o mineni renomovanych zahranicnich autoru a o podrobnou analyzu rezoluci RB a dalsich pravnich dokumentu. Na strane druhe je vsak nutno pripomenout, ze nedoslo ani k naplneni cl. 39 Charty OSN, tj. ze akce NATO nebyla RB OSN oznacena jako ohrozeni ci poruseni miru nebo utocny cin, na ktery by OSN mela reagovat. Proto je mozne na legalitu operace Allied Force nahlizet dvojim zpusobem a kazdy nazor zpochybnujici ci potvrzujici opravneni akce lze oprit o stejny pramen mezinarodniho prava verejneho. Zdenek Kriz zastava prvni z uvedenych postoju, ale dokaze jej solidne a presvedcive vecnymi argumenty podlozit. V kapitole venovane kosovske operaci je krome pravniho rozboru mozne nalezt take faktograficky bohaty a chronologicky usporadany popis pricin, prubehu i reseni kosovske krize a tato cast publikace ma sama o sobe velkou vypovidaci hodnotu.

Druhym pripadem, kterym se autor detailneji zabyva, je operace Unified Protector, tj. operace NATO za ucelem vynuceni naplnovani existujicich rezoluci RB OSN vojenskou silou. Akci Severoatlanticke aliance nad Libyi Zdenek Kriz hodnoti kriticky zejmena z toho duvodu, ze dle jeho nazoru v nekterych fazich operace Aliance prekrocila ji svereny mandat a NATO se fakticky i medialne posunulo z pozice neutralni vnejsi sily do pozice vojenskeho podporovatele protivladnich opozicnich sil. Podobne jako v kapitole venovane kosovske misi i zde autor detailne a s vyuzitim bohate faktografie popisuje postupnou eskalaci situace v Libyi a take stupnujici se diplomaticke i vojenske angazma jednotlivych clenskych statu i Aliance jako celku pri reseni konfliktu v teto africke zemi. Jako odborne zajimavy a prinosny se take jevi autoruv pokus o hodnoceni duvodu mezinarodniho zasahu, zejmena s ohledem na praktickou aplikaci konceptu R2P ("Responsibility to Protect") legalne podporeneho jednak rezolucemi RB OSN 1970 a 1973, jednak legitimne opravnenymi obavami z ohrozeni civilniho obyvatelstva v dusledku probihajici ozbrojene konfrontace.

Samostatna kapitola je venovana jak faktickemu porovnani obou vyse zminenych pripadu, resp. vojenskych operaci, tak pokusu o nalezeni odpovedi na nektere otazky polozene v samotnem uvodu prace. Autor provedl pomerne presne, byt subtilni, srovnani pricin a vyvoje situace v Kosovu a Libyi, mezinarodnepolitickeho kontextu, legalniho ramce obou operaci, vsima si rozdilne dynamiky, nacasovani, zduvodneni i formy aliancniho zasahu. Na zaklade tohoto srovnani pak autor prichazi se zobecnujicim tvrzenim, ze "demokraticke staty iniciativne uzivaji vojenskou moc pri reseni krizi zpusobem, ktery je sporny z hlediska mezinarodniho prava tehdy, pokud krize zpusobuje humanitarni katastrofu v opravdu velkem rozsahu, pripadne pokud existuje obecne presvedceni, ze by krize takovou katastrofu zpusobit mohla. " Rovnez tvrdi, ze " iniciativni uziti vojenske moci (ze strany demokratickych statu) je smerovano proti rezimum, ktere jsou realne nedemokraticke, nebo jsou alespon povazovany za nedemokraticke a zaroven primo svoji represivni politikou zodpovedne za eskalaci krize". Autor tak castecne potvrzuje platnost mekkeho obalu teorie demokratickeho miru a zaroven svym tvrzenim oslabuje casto zminovany argument o primarnich ekonomickych motivech vojenskeho angazma demokratickych zemi ("Intervenci v Kosovu ani v Libyi nelze uspokojive vysvetlit mocenskymi nebo ekonomickymi motivy").

Zvlastni pozornost je v publikaci venovana take forme zasahu Severoatlanticke aliance, tzn. je zamerena na analyzu zpusobu nasazeni jejich sil a prostredku. Ctenar ma moznost se seznamit s pomerne detailnimi informacemi o pouzite bojove technice, uplatnovane taktice a zejmena s hodnocenim efektivity vojenskeho pusobeni. V teto souvislosti se autor nevyhyba ani tak kontroverznimu tematu, jako je problem poctu civilnich obeti letecke kampane v Kosovu. Prestoze doklada ze strany NATO snahu o jeho minimalizaci, klade si otazku, zda Aliance tento pocet nemohla jeste snizit, pokud by byla ochotna k riskantnejsi pozemni operaci. Podobne zevrubne je analyzovana take vojenska kampan v Libyi, kde autor doklada nejen radu kvantitativnich udaju, ktere ilustruji rozsah a efektivitu aliancniho zasahu, ale take podobne jako v pripade Kosova prinasi argumenty na podporu tvrzeni, ze Aliance se snazila o minimalizaci rizika nezamerneho utoku na civilni cile a snizeni poctu civilnich obeti ("NATO se snazilo minimalizovat rozsah pouziteho nasili"). Na druhou stranu Zdenek Kriz dochazi k dilcimu zaveru, ktery se tykal v porovnani s Libyi narocnejsi a problematictejsi operace Allied Force, ze "kdyz byly utoky na cile takticke povahy neucinne a strategie omezeneho pouziti vojenske sily nefungovala, je NATO ochotne pouzit i velmi kontroverzni taktiku likvidace strategicke infrastruktury, aby odvratilo hrozbu politicke porazky a ztraty kredibility."

Autor se v predposledni kapitole sve publikace take vraci k otazce, zda prostrednictvim sveho vojenskeho angazma demokraticke clenske staty NATO prosazuji nebo zpusobuji transfer liberalne-demokratickych hodnot a export demokratickeho politickeho radu ci zda jejich cile byly mnohem mene obecne, vznosne a konkretnejsi, casove i vecne predstavitelne a realizovatelne. S autorem lze souhlasit v otazce, ze primarni cile vojenskych operaci NATO byly zcela konkretni a legitimni (ukonceni konfliktu a zamezeni utrpeni civilniho obyvatelstva) a v jejich dosahovani byla Aliance pomerne uspesna, byt nekdy dle Krize dochazelo k jejich naplnovani i za cenu porusovani nebo prekracovani mezinarodniho prava. Samotny "ideologicky" vliv NATO, dopad vojenskeho zasahu i pusobeni ve fazi postkonfliktni asistence na politickou kulturu i institucionalni vyvoj Kosova i Libye je vsak zatim velmi obtizne hodnotitelny. Nezavisle Kosovo jeste ani dnes nesplnuje standardy kladene na evropskou demokratickou zemi a odstraneni diktatorskeho rezimu v Libyi neznamenalo automaticke a trvale etablovani demokratickeho politickeho systemu. Je vsak otazkou, zda pro Alianci byla zmena rezimu zasadnim duvodem pro vojenskou akci. Jak doklada autor, "nic nenasvedcuje tomu, ze by demokratizacni agenda dominovala pri formulaci aliancni politiky." Jeste pregnantneji to vyjadruje v zaverecnem shrnuti: "Export demokratickeho politickeho radu byl cilem intervenci pouze sekundarne a spise vyplynul z behu veci, nez aby byl od sameho pocatku propracovanou a cilenou strategii."

V uvedenem zaveru se Zdenek Kriz pokousi syntetizovat sve poznatky, verifikovat ci falzifikovat stanovene hypotezy a formulovat odpovedi na vyzkumne otazky, ktere si polozil v uvodu sve prace. Identifikuje faktory, ktere posiluji odhodlani demokracii vojensky intervenovat mimo sva uzemi. Radi mezi ne predevsim potencial ozbrojeneho konfliktu nebo krize primo ohrozit bezpecnost clenskych statu NATO. Jako dalsi faktory nahravajici intervenci uvadi vojenskou (politickou) proveditelnost a geografickou dostupnost a rovnez ocekavani vyznamne casti mezinarodniho spolecenstvi, ze se NATO bude angazovat. Vraci se take k hodnoceni legality a legitimity takoveho angazma a dochazi ke shrnujicimu zaveru, ze "Severoatlanticka aliance jako spolecenstvi demokratickych statu iniciativne uziva ozbrojenou moc zpusobem spornym z hlediska mezinarodniho prava v situacich, kdy nastala, hrozi nebo je ocekavana humanitarni katastrofa. " V takovych situacich dle Krize nefunguji kauzalni mechanismy demokratickeho miru. Nicmene uziti vojenske moci je limitovane a demokraticka politicka transformace zemi, ve kterych k intervenci dochazi, je unikovou strategii z konfliktu. Aliance pri ni nehraje klicovou roli a spise vytvari podminky pro praci dalsich instituci mezinarodniho spolecenstvi.

Prace Zdenka Krize je solidnim, velmi dobre zpracovanym a faktograficky bohatym textem, ktery ma jasnou logiku a strukturu, a prestoze se jedna o text navysost odborny, je sepsan ctive a jazykem srozumitelnym i laicke verejnosti. Prace vychazi z aktualnich a renomovanych zdroju predevsim zahranicni provenience, v rozsahlem vyctu pouzitych pramenu a literatury vsak nechybi ani klicove prace ceskych autoru. Pojeti a v pozitivnim slova smyslu provokativni charakter publikace jiste vyvola zajem a pozornost bezpecnostni komunity a rozviri debatu nejen o validite samotne teorie demokratickeho miru, ale rovnez o otazkach legality a legitimity akci Aliance, na nichz se podili i Ceska republika a nese za ne take svuj dil odpovednosti.

Received: 23 March 2013

Accepted: 12 April 2013

Published online: 15 June 2013

Available from www.defenceandstrategy.eu

doi: 10.3849/1802-7199.13.2013.01.075-077

Article Details

Printer friendly Cite/link Email Feedback
Author:	Frank, Libor
Publication:	Obrana a Strategie/Defence & Strategy
Date:	Jun 15, 2013
Words:	1589
Previous Article:	Mares, Miroslav. Paramilitarismus v Ceske republice.
Next Article:	Zuna Pavel, Pikner Ivo, Spisak Jan, Galatik Vlastimil, Kubesa Milan, Frank Libor, Dubec Radek, Krcmar Miroslav, CEP David. Operacni koncepce:...